Mix všeho možného :-)

Březen 2011

Moje povídka-2.kapitola

17. března 2011 v 16:09 | Simpsons&Hp maniac |  Moje povídky
2.kapitola-Výsledky
Když jsem se probudila,už u mé postele seděly máma s Jessicou."Kolik je hodin?"zeptala jsem se."Je půl jedenácté zlato"odpověděla mi mamka."Nejste tu nějak brzo?"spustila jsem na mámu."Chceš abychom odešly?"zeptala se trochu smutně mamka."Ne,to ne ale myslela jsem si že návštěvní hodiny začínají až ve dvanáct"odpověděla jsem.Asi tak za pět minut se objevil doktor.Hned mi to něco připomnělo.Dneska se mám dozvědět výsledky vyšetřeních.Chtěla jsem zjistit podle jeho výrazu jak na tom jsem.Bohužel se tvářil nějak neutrálně."Ahoj Jennifer,jakou zprávu chceš slyšet dřív tu špatnou nebo tu dobrou?"zeptal se mě."Tu dobrou,"řekla jsem jistě."Takže Jennifer,ta dobrá je že ta amnézie je jen dočasná.Za pár týdnů si na všechno vzpomeneš.Bohužel ta špatná zpráva je,že už možná nikdy nebudeš chodit.Bude to chtít spoustu úsilí,aby jsi se aspoň postavila na nohy."Já že už nikdy nebudu možná chodit?Rozbrečela jsem se.Také jsem slyšela brekot někoho jiného.Podívala jsem se směrem odkud jsem to slyšela.Máma brečela."A je nějaká naděje,že se postaví na nohy?"zeptala se máma."Když bude Jennifer hodně cvičit tak ano."odpověděl. Tvá zranění jsou velmi těžká,"pokračoval.Najednou mi do hlavy vpadla důležitá otázka."Jak se mi to stalo?"zeptala jsem se."Ach zlatíčko,narazilo do tebe auto,"odpověděla trochu překvapně mamka.Asi ji překvapilo to že jsem se tak najednou zeptala."Narazilo?"opakovala jsem po ní."A kdo do mě narazil?"zeptala jsem se."Jenn,to nikdo neví,protože z místa ujel,ale aspoň zavolal pro tebe záchranku",máma se nadechla"policie po něm stále pátrá."Takže mě někdo přejel.Hmm,bezva.Zajímalo by mě jestli to udělal naschvál nebo omylem.Třeba mě někdo totálně nesnáší…Ale bohužel si nepamatuju jestli jsem někomu něco udělala.Každopádně,ať to byl kdokoli tak ho nesnáším.Kvůli němu jsem ochrnutá možná až do konce života a navíc mám amnézii.Až teď jsem si všimla,že na mě všichni divně civí.Nejspíš jsem uvažovala moc dlouho."Mami,pomohla bys mi prosím?"zeptala jsem se."A s čím zlatíčko?"zeptala se trochu ustaraně."Na záchod,každý má svoje potřeby."odpověděla jsem."Nemohl byste nechat přinést pro mou dceru nějaký vozík,doktore Johnesi?"zeptala se."Samozřejmě," odpověděl,"pošlu hned sestru aby ho přivezla".Za chvilku se ve dveřích opravdu objevila sestra i s vozíkem.Máma mi na něj jen pomohla nasednout a už sem se pokoušela jet do koupelny.Naštěstí na tom nebylo nic těžkého takže sem to zvládla sama.Když jsem se vrátila doktor se sestrou už tam nebyl."Mami pomůžeš mi na postel?"zeptala jsem se.Je to hrozné že mi i s takovou kravinou jako je nalézt na postel bude muset někdo pomáhat.Ach jo.Máma mě beze slov podepřela abych se mola posadit."Zlato,je mi strašně líto co se dnes dozvěděla,"řekla máma po chvíli ticha.Neudržela sem to a rozbrečela se.To má být můj život?Strávit ho na vozíku?Slzy mi tekly proudem.Máma se mě snažila utěšit,ale bylo vidět,že je skoro stejně nešťastná jako já.Brečela jsem aspoň půl hodiny.Máma nic pak už nic neříkala.Nejspíš jí došlo,že v takových chvílích se s tím musím vyrovnat sama a ne aby mě někdo utěšoval.To by pak bylo ještě horší."M-mami?"podařilo se mi vykoktat."Ano zlatíčko?"zeptala se."Já to nevzdám,budu cvičit klidně celý dny,ale já se na ty nohy postavím!"dala jsem si předsevzetí které musím dodržet."A nevíš náhodou kdy mě pustí?"zeptala jsem se."Nevím,ale jestli chceš půjdu se zeptat do-…"."Ne," zarazila jsem ji."Zeptám se zítra při vizitě."dopověděla jsem."Kolik je vůbec hodin?"změnila jsem radši téma."Bude jedna,"odpověděla.A přesně když to dořekla,přišla do pokoje sestřička i s obědem.Už jen pohled na něj mě odradil.Vypadalo to jako by to někdo vyzvracel."Můžu se zeptat co to je?"otázka byla mířena na sestřičku."Kuřecí stehno s bramborami,"odpověděla skoro automaticky.Asi se jí na to ptá hodně lidí.Já si třeba myslela,že to je nějaká omáčka s knedlíkem.Ach ano,až tak hrozně to vypadá.Mezitím co sestřička odešla jsem s nechutí ochutnala první sousto.Chutná to stejně hrozně jak to vypadá.Máma viděla jak se tvářím tak vytáhla z kabelky pixlu s jídlem."Jenn,já vím jaký hrozný blafy tady vaří tak jsem ti přinesla boloňské špagety a kousek bábovky co jsem pekla,"podala mi pixlu mamka."Moc ti děkuju,už jsem si totiž myslela,že tu budu o hladu,"poděkovala jsem.Zbytek dne proběhl normálně.Máma mi ještě přinesla notebook a telefon.Přišli mi dvě zprávy .
1.zpráva:
Ahojky,dozvěděla jsem se že jsi v nemocnici.Co se ti stalo?A jak ti je?Je všechno v pořádku?Je mi líto,že jsem se pohádaly a beru všechno zpět.Nevím jak jsem se mohla přestat bavit s tak úžasnou holkou jako ty.Mám tě moc ráda.Brzy mi odepiš.Angela
Zpráva mě trochu potěšila,aspoň vím že mám kámošku.Začala jsem číst i druhou zprávu.
2.zpráva
Ahoj Jenn,máma mi říkala že jsi měla nehodu.Víc mi neřekla.Tak co ti je?Je všechno v pořádku?Já vím že jsem byl jsem nezodpovědný vůl.Lituji toho,že jsem vás opustil.Každou vteřinu.Obě mi chybíte.Ty i máma.Mohla bys mi prosím odpustit?Nevídal jsem se s tebou,protože jsem byl velký zbabělec.Bál jsem se co bys mi řekla kdybych tě viděl.Děláš mi hrozný starosti.Mám tě strašně moc rád.Můžu tě aspoň vidět?Odepiš mi prosím.
Táta(velký vůl který byl schopný vás opustit)
Zírala jsem na zprávu s otevřenou pusou.Rozhodla jsem se mu odepsat.Každý má dostat druhou šanci.Začala jsem psát:
Dobrý den,mám ztrátu paměti a možná už nikdy nebudu chodit.Můžete sem přijít,ale jestli vám odpustím to nevím.Máma mi o vás něco málo řekla,ale chtěla bych se dozvědět víc.Přijďte zítra,ale mámě o tom nic neříkejte.Nechci aby to věděla,protože by to zakázala a byla pak naštvaná.Tak zatím.
Jennifer
Potom jsem prohledala notebook.Měla jsem tam spoustu filmů,písniček a fotek.Písničky mi byly sice vzdáleně povědomé,ale fotky jsem nepoznávala.Ani jsem nevěděla která z těch tváří jsem já.Za ty dny jsem se nepodívala do zrcadla.Máma skoro celou dobu telefonovala známým a rodině jak mi je atd."Mami? "zavolala jsem,"podala bys mi prosím nějaké zrcátko?"poprosila jsem."Ano zlato,momentíček"odpověděla.Vytáhla z kabelky malinké zrcátko,ale stačí na to abych si prohlédla obličej.Ze zrcátka na mě koukala docela hezká holka,která mi vážně nikoho nepřipomínala.Zírala jsem na sebe s otevřenou pusou.No to je teda dobrý,ani nevím jak vypadám(teď už jo).Koukla jsem se na hodiny.Bylo půl sedmé,za chvíli by mi měli přinést večeři.Ach jo,už jsem se těšila až mě pustí domů kde se (doufám) bude dobře vařit.A jak jsem říkala tak v tu chvíli opravdu vtrhla do pokoje sestřička s tácem na kterém byla (podle mého odhadu) vývar a vedle těstoviny s rajčatovým protlakem a parmazánem a ještě tam byl zákusek v podobě citronového koláče.Cože?Dneska mám normální večeři?"Co to má..?"nedokončila jsem otázku,protože mě přerušila máma."Zlatíčko snad ti to nevadí,ale připravila jsem si pro tebe překvapení,protože jsem si všimla že jsi docela zhubla a tak jsem si řekla že je to asi z toho nemocničního jídla"dopověděla.Neměla jsem slov."Mami,ty jsi úžasná!Je mi tak líto že si na tebe nevzpomínám.Chtěla bych aby sem si aspoň jen na tebe vzpomněla,ale nejde to,"posmutněla jsem.Mámu to potěšilo.Pak tady zůstala jen hodinu,protože už musela jít hlídat Jessicu.Hned po tom co odešla máma,tak jsem šla spát.Byla jsem z toho celého dne unavená a chtěla jsem přestat myslet.

Diskuze:
1.Čekali jste něco takového?
2.Líbí?


Fotky z The Sims3

17. března 2011 v 8:43 | Simpsons&Hp maniac
Awuj všem!Jelikož jsem jako mnoho jiných fanda The Sims 3 tak sem se rozhodla sem přidat i pár fotek z mojí hry.Nejsem
machr jako Bessi nebo Shianae ale snad se alespoň trošku líbí.Fotky jsou obyčejné,ale snad originální...

Moje simka rozdávající autogram.


Tohle je limuzína,která jezdila pro mojí simku(rockovou hvězdu)


Tohle je hřbitov v noci(jste asi poznali :-).

Tohle je,jak už jste asi poznali panorama na moře v Sunset Valley(omlovám se jestli jsem to napsala špatně).

Tohle je strašidelný dům který jsem stáhla,mnou akorát upravený.

Tohle má být studna z Kruhu jak z ní vylezla Samara.Byla v jednom domě který jsem stáhla,ale je mnou malinko upravená.
Tohle je moje simka,po výlezu z katakomb na hřbitově.

Omlouvám se za špatnou kvalitu fotek...

Moje povídka

12. března 2011 v 11:13 | Simpsons&Hp maniac |  Moje povídky
Připravila jsem si pro vás povídku kterou jsem napsala.Prosím komentujte,potřebuju vaše názory.

1.kapitola-Nehoda
Dnes jsem měla mizerný den.Za prvý:příšerně jsem se ztrapnila před svým klukem snů,za druhý:moje nejlepší kámoška se se mnou ze záhadnýho důvodu přestala bavit a za třetí: teď jsem šla totálně promáčená a špinavá cestou která vypadala příšerně. S myšlenkami někde mimo jsem začala přecházet silnici a najednou se ze zatáčky vynořilo auto,které vypadalo že nezastaví.Chystala jsem se uhnout,ale moje nohy jako by přimrzly na místě.Chtěla jsem je uvést do pohybu,ale už jsem to nestihla.Auto do mě plnou rychlostí narazilo…
Probudila jsem se v záhadné místnosti.Byla poměrně malá s bíle vymalovanýma stěnama,v rohu byl dřevěný stoleček se starou plastovou židlí.Já ležela na modré a nepohodlné posteli vedle které byli různé přistroje.Na posteli seděla asi tak třicetiletá žena,která najednou vykřikla:"Zlato!Ty ses probudila!Musím hned zavolat doktora."Cože?Doktora?Já jsem byla v nemocnici?Ale co se mi stalo?uvažovala jsem.Najednou jsem si uvědomila dost důležitou věc-že bych se měla zeptat té ženy kdo je a co tady dělá."Kdo jste?"zachraplala jsem.Ženě zmizel úsměv z tváře."Copak ty mě nepoznáváš?"zeptala se mě.Zavrtěla jsem hlavou."Já jsem tvoje matka,"vypadlo z ženy,která se rozbečela.Do pokoje přiběhl doktor se sestřičkou."Á,Jennifer Stevensová,"řekl doktor,"Jak se cítíš?".Začala jsem si uvědomovat palčivou bolest hlavy.A kdo je Jennifer Stevensová?Nemohla jsem si na nic vzpomenout.Pokusila jsem se zvednout,ale nezvládla jsem to.Nešlo mi pohnout s nohama." Co je to se mnou?"zeptala jsem se."Máš velmi poškozenou páteř a silný otřes mozku,"odpověděl doktor.Náhle ta neznámá žena se vzlykotem řekla:"V-vůbec si na mě n-nevzpomíná,doktore Johnesi!"a znovu se strašlivě rozbrečela."Nevzpomíná?Možná,že tím tvrdým pádem na hlavu,se způsobila ztráta paměti,budeme muset udělat ještě nějaká vyšetření abychom zjistili jestli je ta amnézie jen dočasná nebo dlouhodobá.Výsledky z rentgenu páteře by měli přijít asi tak za dva dny.Jennifer,je mi líto ale pokud rentgen špatně dopadne,je možné že už nikdy nebudeš chodit."Zírala jsem na něj s otevřenou pusou.Všechno na mě vychrlil,že jsem byla v šoku.Já že možná už nikdy nebudu chodit?Bylo mi do breku,nevěděla jsem ani kdo jsem a ještě k tomu možná nikdy strávím zbytek života na vozíčku.Doktor se chystal odejít ale ve dveřích se zastavil a pověděl té neznámé ženě:"Paní Stevensová,vy byste mohla pomoct dceři tím,že byste jí přinesla nějaké rodinné fotografie,možná že by jí to pomohlo si na něco vzpomenout.Žena jenom přikývla a doktor se sestřičkou odešel.
Další den přišla máma i s mojí malou sestrou.Přinesla mi bonboniéru a nějaké rodinné album.Ukazovala mi různé fotky,ale žádná z tvářích na nich mi nebyla povědomá.Po chvíli jsem se zeptala:"Mohla byste,teda bys mi prosím povědět něco o mě a o vás?".Mámu moje otázka nepřekvapila."Takže",začala,"Jmenuješ se Jennifer Stevensová,je ti šestnáct a právě před nedávnem si nastoupila na gympl.Máš hrozně ráda italskou kuchyni a fialovou barvu.Hraješ tenis,plaveš,lyžuješ,bruslíš na kolečkových a zimních bruslí.Ještě jezdíš na kole a potápíš se.Prostě hodně sportuješ"usmála se na mě máma. Oplatila jsem jí úsměv. Začala jsem se cítit o hodně líp. Teď jsem totiž na jisto věděla,že máma mě bude podporovat a pomáhat mi."Pověs mi ještě něco o tobě a o tátovi a o sestře",pobídla jsem ji."No,začnu teda se mnou.Jmenuju se Jane Stevensová.Je mi třicetpět let,pracuju jako právnička a mám ráda zelenou barvu.Moje oblíbená jídla jsou lasagne a špagety na všechny způsoby.Tvůj otec se jmenuje Ted Roberts a když ti byly sotva dva roky tak od nás odešel a už jsem ho nikdy neviděla.Posílá mi jen na tebe alimenty."Máma se tvářila podrážděně když o něm mluvila."Tvoje sestra,"pokračovala máma,"se jmenuje Jessica Stevensová.Jsou jí tři roky a chodí do soukromé školky. Jessico,"oslovila ji,"pověz co máš ráda."Jessica se na mě usmála a spustila:"Mám tebe moc ráda."Chvilku jsem si myslela,že to říká Jane,ale pořád se na mě dívala jakoby čekala co na to řeknu."Já tě taky mám ráda nato že tě znám jenom chvilku,"řekla jsem jí.Rozzářeně se na mě usmála.Po nějaké chvíli museli máma s Jessicou odejít,protože už končila návštěvní doba.Večer jsem dostala vcelku nechutnou večeři - hrachovku s párkem.Ještě že dávají dezerty jinak bych šla spát s prázdným žaludkem.Lehla jsem si do postele a po chvíli jsem upadla do hlubokého spánku…

Diskuze:
1.Jak myslíte že to s Jenny dopadne?
2.Líbí?
3.Mám s povídkou pokračovat?
Prosím berte ohledy s hodnocením,je to má první povídka...